Obrázek Lumíka
Další dva Lumíci
Sledování lumíků by mohlo přinést odpovědi na některé základní otázky biologů. Například co určuje velikost živočišné populace, které faktory ji udržují při životě a které brání populačním explozím. Lumíci skrývají i další záhady. V některých letech u nich dosahuje populační boom takových rozměrů, že vyrážejí v početných houfech na pochod a cestou se z nich stávají agresivní rváči. U dvou z více než deseti druhů je navíc poměr pohlaví výrazně posunut ve prospěch samiček - další otázka pro badatele. Není divu, že lumíci inspirovali některé lidové pověry, například že jejich přemnožení ohlašuje válku nebo že se dovedou tak rozčílit, že puknou vzteky. Z roku 1532 máme tvrzení zachycené bavorským geografem Zieglerem, že v některých letech padají spousty lumíků přímo z nebe. V devatenáctém století zase tvrdil uznávaný zoolog Crotch, že lumíci vždy pochodují na západ, neboť hledají Atlantidu, svou dávnou vlast pohlcenou mořem. Nejznámějším mýtem je představa, že při velkém přemnožení se lumíci šikují do zástupů, po chodují k moři a v sebevražedném šílenství se vrhají z útesů do vody. Tuto pověst však biologové již dávno vyvrátili.
Výzkumy ukázaly, že přesuny lumíků neprobíhají ve vyrovnaných zástupech, ale v chaoticky se prolínajících pohybech mnoha jedinců. Na tradovaných skocích do vody však je zřejmě zrnko pravdy. Lumíci se totiž vody nebojí a dokážou dobře plavat. Proto je nezadrží ani řeky a jezera - na vodě pak můžeme vidět jejich zavalitá těla pokrytá hustou srstí, jak pádlují po hladině často až dva nebo tři kilometry. Pokud ovšem přijde vítr a silné vlnobití, rychle utonou. Představy veřejnosti o lumících formoval mimo jiné americký film White Wilderness, kde je vidět nekonečný zástup těchto zvířat i působivou scénu, v níž se vrhají do smrtonosných vln. Ve skutečnosti probíhalo natáčení pomocí filmových triků daleko od přírodního prostředí v kanadské Albertě. Druh lumíků z rodu Dicrostonyx použitý k natáčení navíc vůbec nepodniká podobné hromadné cesty. Ty jsou typické pouze pro lumíka norského (Lemmus lemmus), který se vyskytuje výhradně v horských oblastech Skandinávie a na poloostrově Kola.
Lumík norský v zimě neupadá do zimního spánku jako třeba svišti. Pod vysokou vrstvou sněhu si buduje chodbičky a hnízda vystlaná rostlinami. Je tu chráněn před nepřáteli a nachází dostatek potravy, především mechu, který zůstává v chladném prostředí stále čerstvý jako v ledničce. Koncem února přivádí samička na svět první vrh mláďat. Oproti letnímu vrhu je zhruba poloviční - asi tři až čtyři potomci, je však předpokladem rychlého populačního nárůstu v létě.
Když sníh roztaje, stěhují se lumíci do letních stanovišť na březích potoků a ve vlhkých muldách. Vyhrabou si hnízda v mechových polštářcích a hledají vhodnou partnerku. Lumíci cítí hárající samičku na více než sto metrů. Sbíhají se pak ze všech směrů a hlučně o ni bojují. Vítěz má právo na krátký milostný akt a potom ho samička rychle vypudí ze svého obydlí. Po třech týdnech přicházejí na svět malá holá mláďata. Dvanáct až čtrnáct dní sají mateřské mléko a pak se vydají do světa na vlastní pěst. Mladé samičky brzy pohlavně dospívají. Během léta může jedna samička mít až pět vrhů. Počátkem října se všichni vracejí do zimních stanovišť v horách.
Takto poklidný průběh má život severských lumíků jen v době nižších populačních přírůstků. Jestliže se lavinovitě přemnoží, je najednou všechno jinak. Potom se vydávají na daleké cesty a vztekle napadají všechny, kdo se jim postaví do cesty, zvířata, lidi i auta. V počátcích výzkumu, v polovině května 1970, napočítali biologové na dvousetkilometrovém úseku silnice 3400 přejetých lumíků. Přitom tu projíždí sotva sto vozidel denně. Zástupy drobných hlodavců postupovaly ve dne v noci přes zamrzlé jezero Kilpis dále na jih. Do srpna dosáhly města Rovaniemi, které leží o čtyři sta kilometrů jižněji. Populace lumíků norských kolísá v tří- až pětiletých cyklech a každých 30 až 35 let kulminuje podobným způsobem jako v roce 1970. Během svého putování se lumíci vrhají na potravu jako kobylky. Je to způsobeno velmi nízkou výživnou hodnotou dostupných zdrojů. Přes padesát procent stravy tvoří mechy, kromě toho konzumují lumíci ostřici a další trávy. Pouze třetina zkonzumované potravy je vhodná pro doplnění energie. Zbytek jsou vlákniny, které projdou trávicím traktem bez podstatných změn. Území obývané lumíky pak lze poznat podle toho, že je pokryté souvislou vrstvou trusu, který se podobá podlouhlým tabletám.
Proč dochází u lumíků k pravidelným populačním výkyvům? Jedna z teorií připisuje hlavní vliv predátorům (hranostajům, sovici sněžné a polárním liškám). Při větším výskytu kořisti se přemnoží její lovci, následující populace zdecimuje většinu lumíků a podřeže tak větev pod vlastní existencí. Část predátorů vyhyne hlady a lumíci mají opět čas se množit. Jiná teorie počítá s koloběhem mezi lumíky a jejich zdroji rostlinné potravy. Matematické modely, vycházející z více než dvacetiletého pozorování u jezera Kilpis a na jihu Norska, dokazují, že v tomto případě je rozhodujícím faktorem opravdu dostatek rostlinné potravy, výkyvy v počtech predátorů jsou až druhotné. To neznamená, že v jiných ekosystémech by tomu nemohlo být jinak. Například u grónských lumíků z rodu Dicrostonyx. Podle výzkumů Benoita Sittlera, prováděných od roku 1988, tu hlavním regulátorem stavu lumíků jsou predátoři, v zimě hranostaj, v létě pak racci a sovice sněžné. Existují ovšem i další faktory, které mohou vyvolávat pravidelné záplavy těchto hlodavců. Podle některých badatelů jsou to sluneční skvrny a změny klimatu nebo stres otevírající cestu infekcím. Jiní věří na genetické naprogramování nebo zdůrazňují vliv parazitů.
Další ze záhad kolem lumíků se však vědcům již podařilo objasnit. V šedesátých letech minulého století biologové zjistili, že u druhu Myopus schisticolor, obývajícího o něco jižnější pásmo od Norska po Kamčatku, tvoří samičky 70 až 80 procent populace. Část z nich pak přiváděla na svět zase výhradně samičky. Podobnou anomálii objevili rovněž u druhu Dicrostonyx torquatus žijícího v sibiřských tundrách. Dnes je již jasné, že příčinou jsou genetické změny. U lumíků, podobně jako u člověka, mají samičky dva chromozomy X, samečci jeden X a jeden Y. Mezi zkoumanými lumíky však byly zdravé a plodné samičky s párem XY. Genetici zjistili, že u těchto samiček je blokována funkce jednoho úseku chromozomu X, která spolupůsobí při vývoji budoucího samečka. Z vajíčka pak vyrostou samičky, které navíc produkují oocyty obsahující pouze chromozomy X. Jejich potomstvo je opět výhradně ženského pohlaví. Proč neobvyklá genetická mutace během dalšího vývoje nezmizela? Takto zmutované samičky mají totiž řadu evolučních výhod. Dospívají dříve k pohlavní zralosti, mají vyšší procento oplodnění a vytvářejí užší sociální svazky. Lumíci tedy zůstávají ve středu zájmu odborníků i po odbourání starých pověr. Jen na místo mýtů a legend nastoupily nové vědecké záhady.
Fotky:
|
Obrázek Lumíka |
Další dva Lumíci |